Mladá náboženská obec 1935 - 1938

 

Státního uznání dosáhla náboženská obec Církve československé ve Zlíně výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze 16. února 1935. Tímto výnosem byl zároveň obci určen obvod působnosti pro soudní okresy Zlín a Vizovice a části soudních okresů Holešov a Napajedla. Z hlediska církevní správy byla obec vyfařena z dosavadní náboženské obce Kvasice (Zlínsko, část Napajedelska) a zčásti z náboženské obce Kroměříž (Vizovicko, Fryštácko).

Ustavující valné shromáždění obce se sešlo 5. května 1935 ve zbrusu nové bohoslužebné místnosti, tzv. Husově síni, kterou si CČS v dubnu toho roku upravila z kreslírny bývalé Komenského školy (do té doby byly bohoslužby většinou konány na zámku).

Bez prodlení však bylo nutné především vyřešit krizi okolo osoby duchovního. Místní výbor nebyl s působením Karla Hrnčíře od počátku spokojen a rozhodně si nepřál, aby byl ve Zlíně ustanoven natrvalo. Zdá se, že nezkušený a do jisté míry neschopný duchovní konal některé nedomyšlené kroky bez vědomí výboru a nezískal si respekt nutný pro zdárné budování obce. Navíc osobní animozity mezi duchovním a některými funkcionáři způsobily faktické ochromení náboženské obce, které vyvrcholilo sotva několik týdnů po jejím ustavení zrušením svatodušních bohoslužeb, které věřící z protestu proti K. Hrnčířovi bojkotovali. Nemožná situace v obci byla naštěstí rychle vyřešena: obec vešla v jednání s třebíčským farářem Ferdinandem Valíkem (na doporučení tajemníka S. Nemeškala, jenž se s ním jako rodák z Okříšek na Třebíčsku znal), a ten nabídku na působení ve Zlíně přijal. Diecézní rada vědoma si zkušeností a organizačního talentu dvaatřicetiletého duchovního toto řešení vřele přivítala a k 1. srpnu 1935 jmenovala Ferdinanda Valíka farářem ve Zlíně. Karel Hrnčíř byl jako pomocný duchovní přeložen do Blanska.

Od srpna 1935 se náboženské obci dostalo významného atributu plnohodnotnosti, když jí bylo státem povoleno vedení matrik. O konsolidaci rozháraných poměrů svědčí třeba i to, že se rozběhla činnost pěveckého sboru (sbormistr Chlubna) a Jednota mládeže pilně cvičila divadelní hry. Protože se ukázalo, že ochotnické divadlo je hlavní náplní činnosti mládežníků, byla Jednota na jaře 1936 přeměněna v dramaticko-pěvecký kroužek „Havlíček,“ který se pod vedením Aloise Šafaříka stal nejagilnější součástí náboženské obce.

Důležitým úkolem nejen pro F. Valíka, ale pro celou obec, byla výstavba Husova sboru. Po mnoha provizoriích byla sice Husova síň v Komenského škole důstojným řešením, ale neuspokojovala touhu věřících po vlastním chrámu, nehledě už na to, že potřebám obce o 1500 duší (v červenci 1935) nemohla dostačovat. Největší naději na finanční výpomoc při realizaci náročného záměru bylo lze vkládat do již zmíněné firmy Baťa, která byla známa svou velkorysou podporou nejrůznějších kulturních či vědeckých projektů. Ostatně již v říjnu 1934 získala náboženská obec CČS právě od firmy Baťa jednodomek na Štefánikově ulici (čp. 1768), v němž vedle bytu duchovního sídlila i kancelář farního úřadu. Úvahami o stavbě chrámu se zaobíral místní výbor církve již od počátku 30. let a v roce 1932 přikročil ke zřízení stavebního fondu, do nějž členové církve přispívali zvláštní povinnou daní. Nebylo jistě možné si dělat iluze o dostatečnosti tohoto zdroje – zkušenosti z jiných obcí ukazovaly, že bez dalších sbírek, úvěrů a zadlužení to nepůjde. Obec však byla odhodlána k obětem a ihned po svém osamostatnění na jaře 1935 si hleděla zajistit vhodné stavební místo. Zlínská radnice při té příležitosti přispěchala se zajímavým návrhem, aby církev československá vystavěla kostel spojenými silami s církví českobratrskou evangelickou. Návrh to byl na první pohled logický. Zlínští evangelíci procházeli podobným vývojem jako čechoslováci: ve 20. letech založili kazatelskou stanici, která se roku 1936 přeměnila v samostatný sbor, a také pomýšleli na stavbu vlastního kostela. Jenže ke kýžené dohodě z dnes již neznámých příčin nedošlo, a zatímco stavba Husova sboru uvázla na mrtvém bodě, evangelíci získali ke spolupráci nejlepšího architekta firmy Baťa Vladimíra Karfíka. Pak už šlo všechno baťovsky svižným tempem – na podzim 1936 byl schválen projekt a v květnu 1937 kolaudována novostavba krásného funkcionalistického chrámu na Štefánikově ulici. Jak velmi by československá církev potřebovala podobný chrám, se ukázalo ještě než v novém kostele zaschly omítky. Na 27. června 1937 sjednala obec slavnost biřmování 68 dětí s účastí moravského biskupa dr. Rostislava Stejskala. Protože se očekávala mimořádná účast věřících na slavnostních bohoslužbách, došlo k dohodě s evangelickou církví na zapůjčení prostorného kostela.

Shromažďování peněz na stavbu Husova sboru pomocí stavebního fondu postupovalo utěšeně, ale přece jen poměrně pomalu. Proto se rada starších rozhodla k emisi tzv. „cihel“, bločků, jejichž prodejem měl být zdvojnásoben příjem stavebního fondu. Další injekcí byla činnost „Havlíčka,“ jehož příjmy dovolily dotovat stavební fond celkem slušnou částkou. Intenzivní sbírková činnost, kterou obec hodlala rozvinout v roce 1938, už vlivem evropských událostí a ohrožení republiky nacistickým Německem nedosáhla svých cílů.