Nová naděje 1945 - 1948

Po šestileté peripetii, kdy obec ve Zlíně žila se stále sbalenými kufry a v obavách o život vězněného faráře, nebylo těžké uhodnout, jaká byla její největší přání. Ano, už na první schůzi 17. května 1945 se rada starších usnesla žádat národní výbor o prodej stavebního pozemku a diecézní radu o znovuustavení faráře Valíka do úřadu. Druhé přání bylo ovšem možné splnit snadno: ve své oblíbené obci byl Ferdinand Valík s radostí instalován s platností od 1. června 1945. Věřící dobře věděli, že právě jeho duchovně prohloubené a národně uvědomělé kazatelské práci – součinné s neúnavnou pílí rady starších – mohou děkovat za bezúhonné přežití obce ve válečné vřavě.

Splnit si touhu po vlastním chrámu zdaleka tak snadné nebylo, třebaže v první poválečné týdny to tak vypadalo. Jednání faráře Valíka s úředníky národního výboru a městským architektem Františkem L. Gahurou byla konstruktivní a po výběru staveniště (prostranství před Sokolovnou) rychle přešla k otázkám vlastní podoby chrámu. Bylo dohodnuto stavět kostel s kolumbáriem, předběžně se počítalo s architektonickou účastí F. L. Gahury, zvažován byl i architekt Hubert Aust, autor monumentálního Husova sboru v Olomouci. Slibný začátek nadchl i místní výbor církve ve Fryštáku, takže se také rozhodl pro stavbu vlastního sboru. Jenže brzy přišly komplikace – z nepochopitelných důvodů rada starších odložila koupi vyhlédnutého pozemku a spokojila se jen s jeho „zajištěním.“ Brzy přišla nejen o něj, ale i o náhradní v místě nad Kudlovskou přehradou (říjen 1945) a na Fügnerově nábřeží (naproti hotelu Máca, říjen 1946). Tím byl zřejmě ztracen rozhodující čas. Koncem roku 1946 sice architekt F. L. Gahura zhotovil plány sboru a byl sestaven rozpočet stavby, ale její realizace nebyla zařazena do státního plánu Dvouletky. To v nastupujícím systému direktivně řízeného plánovaného hospodářství znamenalo, že přinejmenším v letech 1947 – 1948 se stavět nebude.

To bylo obzvlášť nemilé kvůli chronicky přetrvávajícím potížím s bohoslužebnou místností. Po válce se nepodařil dojednat návrat do Masarykových škol, a tak se bohoslužby nějaký čas konaly opět v Komorním kině na Dílech (léto 1945), v hudební síni pěveckého spolku Dvořák (podzim 1945) a znovu v Komorním kině (podzim 1946). Konečně na základě dalších jednání s evangelickou církví byla od ledna 1947 získána sborová místnost (tj. malý sál) evangelického kostela. Vzhledem k dočasnosti této dohody (na několik měsíců) a různým zkušenostem z uplynulých let jistě nikdo nemohl tušit, že v tomto sále nalezne zlínská obec církve československé konečně své trvalé útočiště.

Činorodý farář Valík ještě v roce 1945 upravil zpěvník nabízený pak i jiným náboženským obcím, v roce 1947 a 1948 pracoval na informační brožuře o CČS. Byl jedním z průkopníků ekumenického hnutí, když církevnímu ústředí předložil návrh spolupráce nekatolických církví v Československu. Doma ve Zlíně byla jejím plodem účast zástupců evangelické a pravoslavné církve na Husových oslavách v roce 1945. Aktivní starost F. Valíka o prospěch celé církve byla oceněna v roce 1947, kdy byl při rozčlenění moravské diecéze na šest okrsků zvolen předsedou bzeneckého (slováckého) okrsku zahrnujícího náboženské obce od Hodonína po Kroměřížsko. Stal se tak zástupcem biskupa Bohumíra Cigánka pro tuto oblast a z titulu své funkce členem diecézní rady.