Stárnoucí obec s novým vedením 1970 - 1989

Bezmála čtyřicet let vedl zlínskou náboženskou obec Církve československé (od roku 1971 s přídomkem husitské – CČSH) osvědčený tandem Ferdinand Valík – Alois Šafařík. Počátkem sedmdesátých let ale bylo zřejmé, že nastal čas generační výměny. V listopadu 1972 rezignoval předseda rady starších A. Šafařík a na jeho místo byl zvolen dlouholetý hospodář a pokladník obce Jaroslav Gryc. A. Šafařík byl za své zásluhy zvolen čestným předsedou obce, což v jeho případě nebyla vůbec symbolická funkce – naopak do dění v obci zasahoval, ať už jako jáhen nebo účastník schůzí rady starších, ještě jako třiadevadesátiletý na počátku 90. let.

Nový předseda J. Gryc dobře věděl, že jeho prvním úkolem bude zajistit obci nového faráře. Práce bez oddechu vysilovala faráře Valíka vůčihledně od druhé půle 60. let a zhruba od roku 1970 již velmi chřadl. Od února 1973 prakticky nemohl pracovat a většinu bohoslužeb za něj odsloužil A. Šafařík. S diecézní radou bylo dojednáno, že od října 1973 nastoupí do duchovenské služby ve Zlíně mladá absolventka bohosloví Milena Nepustilová, jíž rada starších ihned zajistila byt. Ale ještě než se tak stalo, Ferdinand Valík 16. září 1973 zemřel. Patrně se spoléhalo, že nezkušená farářka bude nějaký čas růst pod dohledem svého předchůdce, a proto byly po Valíkově smrti změněny plány. M. Nepustilová byla dosazena do právě uvolněné Jihlavy a pro Zlín byl hledán jiný zkušenější farář. Prozatím byl administrováním zlínské náboženské obce pověřen kvasický farář Miroslav Kučera.

Pro zlínskou obec nastalo složité období, protože farář Kučera se pro jiné povinnosti mohl věnovat Zlínu nanejvýš jeden den v týdnu. V bohoslužbách se mimo něj nejčastěji střídali faráři Pavlíček z Břeclavi a Šeda z Uherského Brodu, nezřídka zaskočil A. Šafařík. Chod obce byl přesto omezený – zcela odpadla štědrovečerní bohoslužba a začátkem roku 1974 se poprvé v dějinách obce nekonalo výroční shromáždění. Najít při chronickém nedostatku duchovních vhodného kandidáta byl nesnadný úkol, ale vytrvalým úsilím rady starších a diecézní rady byl splněn relativně rychle. Od července 1974 nastoupil ve Zlíně dosavadní třešťský farář, jednapadesátiletý Ladislav Kopecký.

Nové vedení mělo příležitost vnést do života náboženské obce nové pohledy a nápady a překonat tak určité stereotypy, které se při dlouhém soužití tandemu Valík – Šafařík nutně vyskytly. Obec se na počátku 70. let vyznačovala částečnou uzavřeností do sebe sama, panovala v ní například určitá opatrná nedůvěra k rozvíjející se ekumenické spolupráci: „Budou-li ve Zlíně pořádána ekumenická shromáždění mezi církvemi, pak se těchto akcí zúčastníme, ... ale nebudeme tato shromáždění vyhledávat.“ L. Kopecký přinesl do Zlína své metody práce, které měly mezi věřícími příznivý ohlas. Třeba způsob pastorace formou blahopřání a kondolencí členům obce oceňovali i mnozí z těch, kteří jinak už nenašli cestu na nedělní bohoslužbu. Zcela nový duch zavládl v ekumenické spolupráci nekatolických církví. Kontakt navázaný s evangelickým farářem Miroslavem Hájkem vyústil v dosud nevídaný jev: L. Kopecký čas od času vykonal evangelickou bohoslužbu (poprvé roku 1975) a naopak M. Hájek posloužil husitské církvi.

Pilnou prací ve prospěch své církve nezůstával L. Kopecký pozadu za svým předchůdcem. Od roku 1975 byl členem diecézního finančního výboru, opakovaně administroval faru v Uherském Brodě (po dobu mateřské dovolené tamní farářky I. Pospíšilové roku 1980 a 1982), v letech 1982 – 1986 stál v čele hodonínského církevního okrsku (vikariátu). Také v rámci své farnosti se L. Kopecký nestaral zdaleka jen o věci příslušející duchovní správě a přibíral funkce, které by jinak příslušely radě starších. Plnil úlohu archiváře, matrikáře a kronikáře, po smrti účetního Viktora Papaly (1978) převzal i zodpovědnou účetní agendu obce. Tato kumulace souvisela s nedostatkem vhodných osob pro práci v radě starších, a potažmo se stárnutím obce. Byla zjevná tendence po zjednodušení práce rady starších (roku 1980 zrušena funkce pokladníka), která se také nescházela tak často jako v minulých desetiletích – obvyklou periodou byly dva až tři měsíce.