Obec v ohrožení 1939 - 1945

 

Okleštění republiky mnichovským diktátem v září 1938 a následná okupace 15. března 1939 přinesly mnoho smutku a nejistot také do Zlína. Nad městem zavlály prapory s hákovým křížem a v jejich stínu se nemohl nikdo cítit bezpečný. Náboženská obec církve československé, vzešlé z demokratické atmosféry první republiky, musela vzhlížet do budoucna s obavami. Navíc v srpnu 1939 přišla na obec doslova pohroma.

V pondělí 14. srpna 1939 přišla jako blesk z čistého nebe zpráva z radnice, že do druhého dne musí obec vyklidit Husovu síň a přenechat ji pro potřeby hospodářského úřadu. Na druhý den ráno byla již síň vystěhována na chodbu, přičemž došlo k poškození a ztrátě zařízení. Šokovaná rada starších se rozhodla okamžitě stavět malou modlitebnu a vstoupila do jednání s radnicí o prodeji vyhlédnutého pozemku v místě bývalé cihelny na Hradské ulici. To však město odmítlo a dočasně církvi přidělilo jinou místnost v Komenského škole (tzv. hlaholnu). Už v polovině listopadu 1939 však do ní nastěhovalo knihovnu a obec se znovu ocitla bez přístřeší. Farář Valík proto požádal evangelického faráře Moravce o laskavé propůjčení kostela, což farář přislíbil. O to větší pak bylo zklamání rady starších, když se ukázalo, že staršovstvo evangelického sboru je jiného názoru v obavě, že by církev československá ztratila zájem o stavbu svého sboru a dočasné hostování by se změnilo v trvalou přítomnost.

Rada starších spolu farářem horečně přemýšleli, co dál. Času nebylo nazbyt. Z neustálého stěhování byli věřící znechucení a návštěvnost bohoslužeb klesala. Desítky snoubeneckých párů odjížděly k sňatku do jiných měst, děti se křtily v nemocnici nebo soukromých bytech, také pohřby nemohly být ze školy vypravovány. Činnost „Havlíčka“ byla znemožněna tak, že byl v lednu 1940 rozpuštěn. Proto rozpočet obce schválený valným shromážděním v únoru 1940 počítal s mimořádným vydáním stavebního fondu (50 000 K) na stavbu modlitebny. Obec intenzivně jednala na několika frontách. Město, vědomo si škod, které církev utrpěla překotným vystěhováním Husovy síně, bylo ochotno uvažovat o přístavbě Komenského školy, která by sloužila výhradně jako modlitebna CČS. Jenže i přes osobní příslib, který farář F. Valík získal od generálního ředitele firmy Baťa Josefa Hlavničky a starosty města a ministra veřejných prací Dominika Čipery, stavba nezačala – snad pro negativní stanovisko zlínského Oberlandratu. Při jednáních s firmou Baťa se probírala možnost výstavby prosté halové modlitebny v lese nad Ovčírnou, kterou by církev firmě splácela, případně platila nájem. Pro případ stavby ve vlastní režii se pomýšlelo na koupi pozemku v Prštném. Všechny naděje však přišly vniveč - obec se postupem roku 1940 smiřovala s faktem, že v době válečného hospodářství nelze na stavbu pomýšlet, a připravovala se na složitý život v provizoriu, jehož konce nebylo možné dohlédnout.

V květnu 1941 se dokonce obec po pečlivém zvážení rozhodla zrušit stavební fond, čímž dala najevo, že stavbu vlastního sboru nadále nepovažuje za možnou. Na druhou stranu je však třeba tento krok chápat jako snahu zabránit znehodnocení značné finanční částky stoupající válečnou inflací. Tři čtvrtiny nastřádaného jmění (30 000 K) věnovala obec městu Zlínu jako výraz vděku za jeho dosavadní starost o potřeby obce a pochopitelně v naději, že tomu tak bude i nadále. V té době se ostatně rýsovala další možnost na důstojné umístění modlitebny – město ji přislíbilo v budově hudební školy Dvořák, kterou hodlalo vystavět poblíž Orlovny na Štefánikově (v roce 1941 Horní) ulici. V této věci jednal dokonce starosta města a ministr Dominik Čipera s patriarchou církve Gustavem A. Procházkou. Všeobecný zákaz staveb ale zhatil i tuto naději.

Nelehká práce náboženské obce uprostřed války byla znovu tvrdě zasažena 18. března 1943; toho dne byl gestapem zatčen farář Ferdinand Valík. Lidé z obce znali farářovo smýšlení a poslouchali jeho plamenná vlastenecká kázání, nyní však byli zdrceni a překvapeni. Málokdo tušil, že se jejich farář od roku 1940 podílel na podpoře rodin zatčených a gestapem hledaných osob a že v lednu 1942 spolu s několika jinými lidmi navázal kontakt na odbojovou skupinu kolem březnického učitele Vladimíra Bartoše. Síť březnických odbojářů však gestapo postupně rozkrylo a velká vlna zatýkání v únoru a březnu 1943 zachytila také F. Valíka. Postupně byl vězněn ve Zlíně, Uherském Hradišti, Vratislavi a konečně Brně – Cejlu. Tam mu také v únoru 1944 zvláštní soud při německém zemském soudu za prokázanou podporu zatčených odbojářů a rozšiřování letáků vyměřil trest 10 měsíců vězení. Protože ve skutečnosti strávil ve vazbě 11 měsíců, byl 11. února 1944 propuštěn. K duchovní službě se vrátit nemohl, a tak přijal místo u Okresní péče o mládež ve Vizovicích. S náboženskou obcí si sice udržel spojení (zejména přes člena rady Josefa Jochmana), ale jen do té míry, aby jí nepůsobil další těžkosti. Od podzimu 1944 navazoval nové kontakty na odbojové pracovníky ve Zlíně a sondoval možnosti podzemního hnutí ve městě. Účastnil se napojení zlínského odboje na I. čsl. partyzánskou brigádu Jana Žižky v únoru 1945 a na jaře toho roku organizoval desítky mužů v tzv. 7. rotě partyzánské brigády, jejímž úkolem bylo podávat štábu zprávy o pohybu a struktuře německých a maďarských vojsk a připravit se na bojové vystoupení v okamžiku přiblížení frontové linie k městu. V nesnadné a nebezpečné službě se Ferdinand Valík dožil květnového osvobození.

Náboženská obec se zatčením svého faráře ocitla v prekérní situaci. Diecézní rada v Olomouci byla nucena F. Valíka ihned zbavit úřadu, naštěstí ale našla rychle náhradu, když s platností od 1. dubna 1943 přikázala do služby ve Zlíně kroměřížského pomocného duchovního Evžena Wachka. Již zkušený sedmatřicetiletý duchovní měl záhy s radou starších a celou obcí plné ruce práce. Výnosem protektorátního ministerstva školství byly od 1. srpna 1943 zakázány bohoslužby ve školách, čímž se obec znovu ocitla v nouzové situaci, jak ji poznala před čtyřmi léty. Nynější stav byl snad ještě horší, protože školní budovy byly pro celou českomoravskou církev (vnucený název od roku 1940) již tradičním útočištěm. Krizi se rychle podařilo zažehnat ve Fryštáku, kde městská rada svolila k zapůjčení zasedací síně radnice. O to větší rozčarování nastalo ve Zlíně, kde vyjednávání s evangelickou církví uvázlo v podstatě na týchž překážkách jako v roce 1939; evangelické staršovstvo nechtělo zapůjčit ani sborovou místnost v bočním křídle svého kostela a svolné bylo k vypůjčení pouze při výjimečným příležitostech (biřmování apod.). Po jednání s radnicí byla nakrátko získána místnost v Hasičském domě (Domě bezpečnosti) naproti klášteru ve Hřbitovní ulici (dnešní pomocná budova Městského divadla), a potom přijatelnější Komorní kino na Dílech (dnešní Malá scéna). Jenže jen do 20. listopadu 1944 – toho dne byl Zlín bombardován, vedle 25 mrtvých bylo ztraceno mnoho budov a v nastalé nouzi musela obec místnost vyklidit pro úřední potřebu. Po tři týdny se pak nekonaly bohoslužby vůbec, na Vánoce se zřejmě podařilo dohodnout s evangelíky. Po Novém roce 1945 nastal obvyklý kolotoč starostí, jednorázově se dařilo získávat evangelický kostel. Obec žila v trvalé nejistotě a snad jen nezdolná víra v lepší příští a vidina blížícího se konce války ji udržovala v naději. Mezitím prožila obec ještě jednu výměnu duchovního. Evžen Wachek vážně onemocněl, nastoupil zdravotní dovolenou, a na jeho místo byl od 20. ledna 1945 povolán mladý čtyřiadvacetiletý farář Josef Bezděčka.