Počátky CČS na Zlínsku 1920 - 1935

 

Vznik československé církve (CČS) v roce 1920 završil církevní reformní snahy v českých zemích narůstající už od druhé poloviny 19. století. Katolický modernismus, jehož program se formoval v evropských intelektuálských kruzích na přelomu 19. a 20. století a v roce 1907 se dočkal ostrého odsouzení v podobě encykliky papeže Pia X., zasel své reformní myšlenky také v českém prostředí. Jejími hlavními nositeli se u nás stala Jednota katolického duchovenstva, která požadavky modernismu skloubila s odkazem národních duchovních tradic cyrilometodějství a husitství. Vypracovala reformní program, který však byl Vatikánem v létě 1919 striktně odmítnut. Radikální křídlo Jednoty přeměněné v Klub reformních kněží, se proto pod vedením dr. Karla Farského rozhodlo pokračovat v reformách i proti vůli oficiálních církevních struktur „via facti“, to jest cestou činu. O Vánocích 1919 tak byla v mnoha římskokatolických kostelech sloužena liturgie nikoliv latinsky, ale v českém jazyce a nedlouho poté, 8. ledna 1920, byla na schůzi Klubu reformních kněží v Národním domě v Praze na Smíchově vyhlášena Církev československá.

Úspěch nové, národní církve, životně závisel na odvaze duchovních opustit pro své přesvědčení jistotu římskokatolické církve a na schopnosti získat na svou stranu věřící ve svých farnostech. Ohniska nové církve v různé míře vznikala po celých českých zemích, na východní Moravě to v první fázi byly především Kroměříž a Uherský Brod.

Území nynější náboženské obce Zlín bylo od počátku ovlivňováno děním na sousedním Kroměřížsku, kde dosáhla nová církev v samotném městě i rozsáhlém okolí vřelého ohlasu. Na Zlínsku ale všichni kněží setrvali v římskokatolické církvi, a tak se první odvážlivci z řad věřících počali k nové církvi hlásit až během léta a podzimu 1920. Ve Zlíně to byla jediná osoba (modistka Berta Dekrová), zato větší naděje skýtal Fryšták, kam v říjnu 1920 přijel z Kroměříže Matěj Pavlík na propagační schůzi o nové církvi.

Situace v menších obcích, kde nebylo možné (narozdíl od vlastního Kroměřížska) pomýšlet na soustavné působení nové církve, byla velmi rozkolísaná. Zásadní faktory, jako počet příslušníků církve, jejich sociální postavení v komunitě vesnice, motivace k přestupu (ne vždy platilo idealistické „chce přijímat pod obojí a že je všecko česky“), postoj okolí a římskokatolického faráře, se lišily obec od obce a snad jediné, co měli všichni společné, byla pozice v naprosté menšině či rovnou osamocení.

Zvláštní kapitolu psali venkovští učitelé tvořící na vesnici úzkou vzdělanou vrstvu, kteří jako „pokrokáři“ v dobách monarchie často stáli v opozici vůči konzervativnímu kléru a po vzniku republiky měli blízko k myšlenkám nové církve. Také na Zlínsku se k ní někteří přihlásili a pak se začasté potýkali s nedůvěrou a odmítáním ze strany rodičů. Málokdy se jim dařilo získat někoho z okolí pro svou víru.

Z hlediska ustavení samostatné náboženské obce byl ale rozhodující vývoj ve městě Zlíně, kde se k československé církvi v roce 1921 hlásilo pouhých 40 osob, ale v roce 1930 už 917 osob.

Místní výbor ve Zlíně na přelomu 20. a 30. let stál pevně na vlastních nohou. Vědom si své síly – bezmála jednoho tisíce věřících, kteří se k církvi přihlásili při sčítání v roce 1930 – zaujal vedoucí postavení mezi zlínskými nekatolickými spolky. Často inicioval nejrůznější přednášky, veřejná vystoupení nebo manifestace s protiklerikálním a protikatolickým zaměřením, k jejichž organizaci se nejčastěji spojoval se Sokolem, místními sdruženími legionářů, evangelíků, Učitelské jednoty Komenský, národních socialistů, ale třeba také bezvěreckou Volnou myšlenkou. Svou důležitou roli osvědčil výbor CČS (již pod předsednictvím Františka Formánka) například v letech 1932 – 1933 při jednáních se zlínskou radnicí o podobě nekatolické části zakládaného Lesního hřbitova. Církev československá se výrazně podílela na určení ideové podoby pohřebiště a její úloha byla stvrzena volbou Františka Formánka do hřbitovního odboru Městského úřadu. Činnost výboru se postupně rozšiřovala. Staral se o vyučování československého náboženství ve školách, v květnu 1931 byla při něm ustavena Jednota mládeže vykazující pak mnoho čilých aktivit včetně ochotnického divadla (například v dubnu 1934 sehrála v Kvasicích představení „V sedmém nebíčku“).

Utěšené postavení církve ve Zlíně znovu oživilo myšlenku na osamostatnění náboženské obce. Už v květnu 1931 a během let 1932 a 1933 probíhala prostřednictvím diecézní rady v Olomouci jednání o konkrétním procesu oddělení od Kvasic včetně určení rozlohy nové obce, ale dlouho se nedařilo dotáhnout je do konce. Hlavním důvodem zřejmě bylo, že by nová obec zatím nemohla získat vlastního duchovního. Tato překážka byla překonána v roce 1934, kdy byl do Kvasic dosazen pomocný duchovní Karel Hrnčíř určený právě pro Zlín. Když se pak v létě 1934 ujal funkce prozatímního duchovního správce ve Zlíně, nestálo ustavení samostatné náboženské obce nic v cestě.