Mezi stabilizací a stagnací 1961 - 1970

Ovzduší 60. let přineslo jen velmi pozvolné uvolňování náboženského života, a to ještě v jejich druhé polovině. Do té doby se panující atmosféra jen málo lišila od let dřívějších. Proces opatrného narovnávání pokřiveného stavu nadto nebyl tak pružný, jak by si činitelé zlínské náboženské obce přáli.

Tak například ve zmíněném Fryštáku se už nepodařilo obnovit bohoslužebné středisko v původní síle. Tamní příslušníci do Zlína na bohoslužby takřka nedojížděli, odvykli si, a tak od roku 1964 byly obnoveny jen vánoční a velikonoční bohoslužby. Ale jen do roku 1966, kdy vyhasly docela. Jako poslední bohoslužebné středisko se tak udržela jen Březnice.

Počátek 60. let byl ve znamení několika důležitých změn v obci. Novou církevní ústavou bylo funkční období rady starších prodlouženo ze dvou na šest let. Závažná změna souvisela s reformou územní správy a zřízením Jihomoravského a Severomoravského kraje. Církev se této změně roku 1962 přizpůsobila a náboženské obce v Jihomoravském kraji dosud náležející olomoucké diecézi, přesunula do brněnské diecéze. Reorganizace se Zlína dotkla také v tom směru, že přestal být centrem slováckého (hodonínského) okrsku.

Konečně poslední změnou roku 1962 bylo přestěhování farního úřadu, které by samo o sobě nebylo tolik převratnou událostí, nebýt nepříjemné aféry, která se k němu váže. Spustily ji místní noviny Svit na podzim 1960 uveřejněním článku, v němž se jeho pisatel nechutným způsobem otřel o faráře Valíka a obvinil ho z asociálního chování, když bydlí s manželkou sám v sedmipokojovém domě. Že v části domu v Příkré ulici jsou kanceláře a vybavení farního úřadu, pochopitelně zamlčel. Atmosféra nevraživých pomluv nakonec obec přiměla dům opustit. V létě 1962 dala dům k dispozici městu s podmínkou přidělení náhradního bytu s kanceláří poblíž evangelického kostela. Věc byla nečekaně rychle vyřízena a už na Vánoce 1962 se fara stěhovala do nového. Třípokojový byt v novostavbě na Leninově ul. 4048 (dnes Štefánikova ulice) se sice nacházel blíž kostela než původní fara, ale úřad v ní byl velmi stísněný. Dvě kanceláře se spojily v jedinou, biblické hodiny bylo nutno přesunout do kostela, ovšemže za příslušné nájemné.

Farář Valík v roce 1963 překročil práh šedesátky a postupně opouštěl všechny funkce, které v posledních dvaceti letech s takovou neúnavností vykonával. Napříště už se soustředil jen na práci pro církev a svou náboženskou obec. A té bylo dost. Trvalá nepřízeň státu zatlačila obec do defenzívy, v níž bylo složité se tvůrčím způsobem rozvíjet. Veřejné aktivity byly takřka nemožné, tolerována byla jen práce v tichosti pro vlastní členstvo. Proto se v 60. letech obec pohybovala někde mezi stabilizací a stagnací.