Vzestupy a propady 1948 - 1955

Komunistický převrat v únoru 1948 zastihl náboženskou obec ve fázi všestranného poválečného vzestupu a zpočátku se na její činnosti negativně neprojevil. Na první pohled nebyl důvod k obavám a také většinové stanovisko obce tlumočené předsedou Šafaříkem směřovalo k souhlasu s novým režimem: „Jsme církví novou, mladou, pokrokovou, církví drobného pracujícího lidu, církví národní, která má za úkol uskutečňovati království Boží na zemi a proto její cesta nemůže být jinou.“ Podobný, do značné míry naivní postoj, nebyl v československé církvi neobvyklý.

Církev se ocitla ve svízelné situaci. Ne všichni dokázali prohlédnout přetvářku totalitní státní moci, když nabízela falešnou podporu tzv. „pokrokové“ církvi, ne všichni chápali, jak pochybný je zisk z komunistického tažení proti římskokatolické církvi, které se nakonec stane tažením proti církvím obecně. Ideová rada církve a teologové se oprávněně obávali, že zadat si s mocí může mít zhoubné a rozkladné účinky a již bezprostředně po únoru 1948 opatrně varovali před horlivým aktivismem na místní úrovni.

Zlínský farář Ferdinand Valík nepřestal hýřit mnoha aktivitami ani v nové politické situaci. Jeho angažmá se neomezovalo zdaleka jen na církev. Byl po válce funkcionářem národně socialistické strany, po únoru 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ); byl předsedou zlínské odbočky Svazu osvobozených politických vězňů (později Svazu protifašistických bojovníků - SPB), členem dozorčí rady partyzánského družstva Partkol, byl činný v Sokole, Svazarmu, Svazu československo–sovětského přátelství (SČSP). Časté styky s funkcionářskými kádry vyústily ve zvolení předsedou kulturní komise Krajského akčního výboru Národní fronty v dubnu 1948. Angažmá faráře v orgánu provádějícím čistky stoupenců demokracie byla pro dobré jméno církve za hranicí únosnosti, ale ani biskup Cigánek to nedokázal F. Valíkovi rozmluvit.

Dosud však panovaly relativně příznivé podmínky, v nichž náboženská obec rozvinula širokou propagační činnost. Od roku 1950 organizovala kulturní pořady pro gottwaldovskou veřejnost pod názvy Večery duchovní hudby a Večery klidu, hudby a rozjímání. Každý měsíc v nich obec prezentovala kvalitní a náročný program, často s výpomocí členů zdejší Filharmonie a pěveckého spolku Dvořák, ale v mnoha případech také vlastními silami (zpěváci Jaroslav Gryc, Hájková, čelové kvarteto). Pořady si získaly oblibu i mimo řady členů československé církve, ale v roce 1956 byly zakázány s odůvodněním, že tato činnost nepatří do kompetence církve.

Ve Zlíně samotném se s vytrvalou pravidelností vracela na pořad dne otázka výstavby vlastního sboru. A tak i v době, kdy bylo jasné, že se stavět nebude (1947 – 1948), se o chrámu diskutovalo téměř na každé schůzi rady starších. Obec se nechtěla vzdát svého snu a její funkcionáři donekonečna probírali problém stavebního pozemku a protlačení stavby do státního plánu. Nedařilo se však první ani druhé. Vyhlédnutý pozemek zpravidla býval majetkem firmy, která se ho nechtěla zbavit (národní podnik Baťa) nebo se nacházel v místech, se kterými měla své plány radnice (starý hřbitov, konfiskátní pozemky). Obec také tušila, že bude muset být skromnější, co se týče podoby chrámu. Je příznačné, že během roku 1948 se pro sbor používá nejčastěji termínu modlitebna a promýšlejí se úsporné varianty stavby, jež by byly únosné pro státní hospodářství (dřevěný kostelík, montovaná hala).

Idea výstavby modlitebny byla znovu oživena v polovině 50. let. V lednu 1955 vyzval Okresní národní výbor (ONV) Gottwaldov náboženskou obec ke sdělení  stavebních záměrů kvůli celoměstskému plánu výstavby na příští roky. Obec se této naděje ihned chopila a naplánovala pro rok 1956 stavbu halové modlitebny (12 x 14 m), která by zároveň sloužila jako městská smuteční síň pro pohřby občanů bez vyznání a věřících, jejichž pohřby žehem nelze vypravovat z kostela. Stavba s pracovním názvem Husův dům byla situována do levého parčíku za podjezdem na Murzinově třídě (dnes Dlouhá ulice). Naděje obce však vzaly za své stejně rychle jako se objevily. Ústřední rada církve nemohla uvolnit nezbytnou dotaci dřív než v roce 1957, ale i kdyby, nebylo by to nic platné. Stavba nebyl zařazena do „jednotného hospodářského plánu investiční výstavby“, takže městský odbor výstavby se jí odmítl vůbec zabývat (léto 1956).